…A přesto říci životu ano

Když se řekne "koncentrační tábor", mnoho lidí si asi vybaví: bídu, bezpráví, hlad, špína, židé, utrpení, smrt aj. Nejsou to moc optimistická slova. Také doba, ve které se používaly koncentrační tábory nebyla nijak moc optimistická a šťastná. Zvlášť ošklivá byla tato doba pro židy. Začalo to vyčleněním židů z kolektivu. Jen málokdo se s nimi bavil, natož aby jim třeba pomáhal. Člověk je společenský tvor a když ho kolektiv nechce mezi sebe, tak určitě nebude moc šťastný. Muselo to být deprimující, když šel člověk po ulici a nikdo ho nepozdravil a všichni radši přešli na druhý konec ulice. Jakoby to nestačilo, židé jsou deportováni pomocí transportních vlaků do koncentračních táborů. Židé mnohdy nevěděli kam a proč jedou. Mohli si vzít jen to nejnutnější. Už to je dost velký útok na osobnost a svobodu. Po několika denní cestě, podle toho, co líčí autor, nebyla zrovna moc pohodlná, "Transport patnácti set osob je už několik dní a nocí na cestě, ve vlaku, v jehož vagónech polehává na svých zavazadlech osmdesát lidí."(str.12), se konečně transport dostává do příslušného tábora. Taková cesta musí dost negativně působit na psychiku. Vlak jede neznámo kam a tak zbývá jen čekat v přecpaném vagóně s cizími lidmi,co bude dál. Po příjezdu následuje selekce. Už ten název budí strach. V selekci šlo prostě jen o to, aby byli vyřazeni ti slabí, neschopní práce. V praxi to znamenalo, že židovské rodiny se navždy rozpadly. Otec či matka nebyli dost silní a tak šli "do plynu" To je horší zacházení než se zvířaty. Židé se stali pouhými očíslovanými věcmi, které byly odkázány na milost a nemilost svého pána. Otázkou však je, jestli milost znamenala odejít hned na začátku do plynu a nebo jestli bylo lepší snášet všechny ty útrapy s nepatrnou nadějí na přežití. Pro mnohé židy byla možná smrt vysvobozením. Kdo přežil selekci, musel se potýkat s ne moc přátelským prostředím jak ze strany vězňů, tak z německé strany, strany dozorců. Člověk v koncentračním táboře podstupuje každodenní boj o jídlo a o přežití. To samozřejmě vede k rivalitě mezi vězni. Situaci ještě komplikuje práce. Většinou to byla fyzicky náročná práce jako například stavba tratě nebo práce nebyla fyzicky náročná, ale o to víc byla psychicky náročná například spalování mrtvol. Vidět denně několik mrtvol rozhodně nepůsobilo dobře na tu už tak dost pošramocenou psychiku. Jediné, co vězně mohlo držet při životě, byla naděje, že se vyhnou transportu směřujícímu do vyhlazovacích táborů a nebo také myšlenky na útěk. "Má se pokusit o útěk nebo nemá? Má na sebe vzít riziko nebo ne?"(str.55) Rozhodnutí k útěku je dost závažné rozhodnutí. Člověk podstupuje riziko okamžité smrti, ale může získat svobodu. Nejhorší bylo, že utéci neznamenalo dostat se za hradbu ostnatých drátů, utečenec se musí zbavit pronásledovatelů. Musí vědět kam jít, co jíst, co dělat když se stane něco nepředvídatelného atd. Útěk mohl znamenat jistou smrt, naproti tomu život v táboře mohl znamenat přece jen šanci na přežití. Ale je pravda, že člověk zbavený osobnosti, člověk ponížený, člověk, který je vydán na milost a nemilost, člověk se kterým si krutě pohrává osud nemá moc co ztratit. Autorovi, Viktoru E. Franklovi, se podařilo přežít všechna utrpení a dožít se osvobození. Musel to být opojný pocit. Byt konečně mimo prostor ze všech stran ohraničený ostnatým drátem. Být pryč od krutých dozorců. Zároveň se štěstím však právě osvobozený člověk prožívá i smutek nebo spíše zklamání. Tolik toho zameškal pobytem v táboře. Tolik toho zapomněl. Jakoby utrpení pokračovalo, jakoby utrpení nemělo konce. Po izolaci od okolního světa jakou nutně prožívá vězeň se dá jen těžko začlenit zpátky do kolektivu a zaujmout ve světě nějaké místo. Těm, co přežili nepřežila třeba rodina. Neměli nikoho.) Ke komu se mám vrátit? Co mám dělat? Co se mnou teď bude? Takové otázky asi probleskují hlavami přeživších. Odpověď není zdaleka lehká. Traumat z minulosti se málokdo dokázal zbavit nebo je alespoň utlumit. Pro mnohé byly vzpomínky velkým handicapem. Bohužel s problémem začlenění do kolektivu si každý musí poradit sám. Nedá se moc spoléhat na ostatní. Pomoc okolních ať by byla sebevětší, nikdy by nebyla plně dostačující. Lidé, kteří se živí dostali ven z koncentračních táborů čekal na svobodě stejně krutý boj o přežití.

nahoru