Obrana Sókrata

Sókrates, jakožto obžalovaný, se nenechává ničím rozhodit a vesele pronáší svoji obhajovací řeč. Je to dost zajímavý styl obhajoby. Místo, aby se snažil ze své svízelné situace nějak vybruslit, začne ostře kritizovat všechny kolem. Dělá to zdánlivě skrytě, ale přesto dost ostře. Svoji obhajobu vyplňuje množstvím zbytečných slov, která kupí na sebe, aby dávala jakýs takýs smysl. Není ani výjimkou, když opakuje stejnou myšlenku pořád dokola pouze s použitím jiných slov. Cíl je jasný. Sókrates se ostře naváží do svých žalobců. Trochu mírněji do obyvatel Athén a ještě mírněji do poroty a soudců. Ale ve výsledku všem dokáže, že on je ten vyvolený a moudrý a oni jen ti „přízemní tvorové“. Sókrates byl obviněn pro nic. On vlastně nic neudělal. On jen přednášel a lidé dobrovolně naslouchali. Později začal ostatní zkoušet z jejich moudrosti. To přece není nic strašného nebo trestného. Dále začal všechny kárat, že se starají jen o peníze a jiné neřesti, a to hlavní jim kvůli tomu zůstává skryto. Naprosto normální. Také to není nic trestného. Přesto bylo mnoho občanů nespokojeno. Jak to? Sókrates ostatním vnucoval své názory, svůj pohled na svět. Jistě, v jádru to byl jistě muž ryzí povahy. Byl jistě upřímný, což ho možná stálo život. Třeba měl pravdu, třeba byl moudrý, ale své poznání lidem „ládoval do hlavy“. Takový způsob se ne všem líbí. Dokud setrvával u svých přednášek, kam lidé chodili dobrovolně, vše bylo v pořádku. Ale jeho další metody, jak vnutit lidem poznání, už nebyly tak v pořádku. Stalo se z toho taková „vynucená moudrost“. Vše dovršil svou obhajovací řečí, ve které se neváhal nazvat božím vyslancem. Pravil také, že má v sobě něco, co ho odrazuje od špatností a včas ho to varuje před špatnou cestou. Dokonce byl o své pravdě tolik přesvědčen, že neváhal zemřít. Otázkou je, jestli názor filozofa Sókrata byl opravdu správný. Třeba měli pravdu žalobci. To jsou lidé opravdu tak nepoučitelní, že si i přes Sókratovy námitky myslí, že jsou kdovíjak moudří? Jak to, že to pochopilo tak málo lidí? Jestli byly Sókratovy námitky opravdu oprávněné, určitě by mnohé lidi přesvědčil o jejich velkém omylu. Řekl bych, že nejvíce si Sókrates ublížil svou obhajobou. Věty, jako například: „Neboť dobře vězte, že jestliže mě usmrtíte takového, jaký jsem podle toho, co o sobě říkám, neuškodíte více mně nežli sobě samým.“(str. 58-59), mu určitě moc nepomohly. Spíše naopak. Takto vidím Sókrata v podání Platóna. Rozhodně by kniha Obrana Sókrata byla zajímavým námětem pro akční historický velkofilm. Osamocený hrdina versus celé Athény. Pevně stojí za svou pravdou a nezalekne se ani smrti. Chybí pouze happy end. I když - kdo ví. Třeba smrt byla pro Sókrata takovým pěkným zakončením toho pachtění se tady s námi, obyčejnými smrtelníky. „Pakli však je smrt naopak jako přestěhování odsud na jiné místo a je-li pravda, co se vypravuje, že totiž tam jsou všichni, kdo zemřeli, jaké by bylo větší dobro nad toto, soudcové?“(str.71) Dříve byl pro mě Sókrates člověk, se kterým bych rád mluvil, byl to pro mě vzor moudrosti. Chtěl jsem být moudrý jako on. Nyní však se mi jeví spíš jako potřeštěnec, který se snaží všechny přesvědčit o své pravdě a člověk, kterému je i smrt lhostejná. Jeho obhajoba byla naprosto marná. Spíše mu uškodila. Nemohlo to dopadnout jinak, než jeho smrtí. Nevím, do jaké míry je Obrana Sókrata pravdivá a vypovídající o Sókratovi. Možná Sókratovi křivdím. Můj názor na něj je ale nyní dost ovlivněn Platónem. Možná si Platón myslel, že když popíše, jak je Sókrates moudrý a my všichni, že jsme přízemní, tak se vše změní a budeme Sókrata oplakávat. Jediné, čeho tato kniha docílila krom mé znechucenosti, je to, že jsem se zamyslel. Zamyslel jsem se nad tím, zda jsem opravdu tak nemoudrý, jak to všem říká Sókrates…

nahoru