Malý princ

Když se řekne malý princ, mnoho dětí si představí pohádku s nekonečnými boji mezi dobrem a zlem a samozřejmě šťastným koncem. Většina vzdělaných dospělých lidí si však okamžitě vybaví Malého prince od Exupéryho. Malý princ je sice svým způsobem pohádka, ale je to pohádka pro dospělé. Samozřejmě tím není řečeno, že tuto knihu nemohou číst děti. Sám autor věnuje tuto knihu nejdříve dospělému( svému příteli Léonu Werthovi), ale nezapomíná ani na děti a proto se opravuje a věnuje ji tomu samému člověku, ale jako dítěti. Kniha je plná různých kontrastů a zdánlivě banálních a nezajímavých věcí, které však, když se nad nimi člověk zamyslí, ukazují leckteré zajímavé souvislosti a mnohdy zdrcující pravdy o nás samých. Autor se snaží pomocí tohoto zajímavého a poutavého vyprávění upozornit na nedostatky lidí, ať už je to pýcha, egoismus, chamtivost, sobeckost a mnohé jiné. Už v úvodu knihy řeší autor jeden závažný problém. Zamýšlí se tam nad tím, že dospělý nerozumí dětem. Ano, každý byl jednou dítětem a tak to jistě většina z nás zná z vlastní zkušenosti. Ale neplatí to jen jednostranně, musíme si být vědomi toho, že dospělí a děti si žijí v tzv. jiném světě. Těžko by asi sedmileté dítě mohlo rozumět zahraniční politice toho či jiného státu. Na druhou stranu většina dospělých nedokáže uvažovat jako děti. Dítě poznává svět a kouká na něj úplně z jiného úhlu. Má velkou představivost a vidí vše jednoduše. Dospělí naproti tomu jsou poučeni od života a postupem času ztrácejí jistý nadhled, uzavírají se do vlastního světa plného spěchu a starostí. Tento svět je dítěti naprosto cizí. Ale neplatí to jen o dětech a dospělých, těchto příkladů existují desítky, ale autor chtěl asi zvolit ten nejjednodušší, ten, který zná každý a každý mu může rozumět. Tento kontrast mezi myšlením a představivostí vyjádřil autor pomocí kresby, kterou nakreslil jako dítě a ukázal ji rodičům…. „ Ukázal jsem své veledílo dospělým a ptal jsem se jich, nahání-li jim má kresba strach. Odpověděli mi: Proč by klobouk naháněl strach? Ale on to nebyl klobouk. Byl to hroznýš, jak zažívá slona.“(str.8) V druhé kapitole se autor setkává s Malým princem. Tento princ je takovým zprostředkovatelem poznání. Má nadhled jako dítě, ale zároveňń chápe ty nejneuvěřitelnější souvislosti a svým způsobem se je snaží sdělit ostatním. Zde chce Malý princ po autorovi, aby nakreslil beránka. Autor se snaží nakreslit co nejhezčího beránka, ale princi se ani jeden nezdá dost dobrý. Tu autor nakreslí bedýnku a řekne: „To je bedýnka. Beránek, kterého chceš, je uvnitř.“(str.14) Malý princ se s tím spokojil a byl radostí bez sebe. Právě to je, podle mého názoru, velké umění. Když si uvědomíme, že nemusíme mít všechno servírované, ale zapojíme vlastní tvořivost a fantazii, zjistíme, že se obejdeme bez mnoha zdánlivě potřebných věcí. Tento problém je patrný například u filmů. Ve filmech vystupují postavy nějak oblečené a jejich povahy jsou divákovi většinou zcela odkryté. Můžeme ve filmu zapojit svojí tvůrčí schopnost? Ne nemůžeme, ve filmu je totiž všechno už předem dané. Zajímavá je také květina na princově malinké planetě. Tato květina se může zdát jako obyčejná růže, ale pro malého prince znamená mnoho a nejen to, je pro něj všechno a on je pro ni také všechno. Když najde princ na Zemi tisíce takových růží, je z toho zdrcen, ale pak si uvědomí že…… „Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste, nikdo si vás ještě neochočil a vy jste si taky nikoho neochočily. Jste krásné, ale jste prázdné. Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože ji jsem dával poklop. Protože jsem ji chránil zástěnou. Protože ji jsem pozabíjel všechny housenky. Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“(str.78-79) To mi připadá velice důležité. Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že je to pravda. Když sedíme u doktora v čekárně a sedí tam s námi člověk, který má zlomenou nohu, řekneme si: „Hm, měl smůlu.“ Když se však to samé stane našemu blízkému, pečujeme o něj a nespíme z toho. Není to nic špatného, prostě máme každý strach o sebe a o své blízké. Málokdo bude mít stejnou starost o úplně cizí osobu jako o svého rodinného příslušníka. Další zajímavý problém se vyskytuje na místě, kde se Malý princ setkává s pijanem. Malý princ se zde vyptává pijana proč pije, on mu odpoví, že pije aby zapomněl. Na to se ho princ ptá, na co má zapomenout. Pijan mu odpovídá, chci zapomenout, že se stydím. A princ se znova ptá: „A zač se stydíš?“. A on zase odpovídá: „Stydím se, že piji!“(str.48) Toto je problém skoro každého z nás. Uděláme něco špatně, ale místo toho, abychom to nějak vyřešili nebo napravili svoji chybu, se snažíme zapomenout, nemluvit o tom, ututlat to a víc o tom neslyšet. Toto skrývání chyb je vlastně také chyba a tak se dostáváme do kruhu, za kterého nemůžeme ven. To je stejné jako se lží. Člověk zalže jednou a protože je neslýchané přiznat svoji chybu musí lhát pořád a pořád. Skoro na konci knihy pronáší malý princ myšlenku, která vlastně shrnuje všechny jeho předchozí myšlenky. „Lidé mají své hvězdy, jenže ty nejsou stejné. Těm, kdo cestují, jsou průvodci. Pro druhé nejsou než malými světýlky. Pro jiné, pro vědce, znamenají problémy. Pro mého byznysmena byly zlatem. Ale všechny ty hvězdy mlčí. Ty budeš mít hvězdy, jaké nemá nikdo…“(str.95) Tento výrok souvisí třeba s princovou růží. Pro obyčejné lidi to je obyčejná růže, kterých jsou statisíce, ne-li miliony, ale pro Malého prince to byla Růže s velkým R. Pro něho byla jediná mezi miliony, ta jeho. A tak je to se vším. Vezmeme si za příklad třeba nějaké hodně drahé auto. Pro prosperujícího podnikatele je to standard. Pro člověka s nižšími příjmy je toto auto otázkou pětiletého šetření a velkým majetkem, nadstandardem a cenností. Pro bezdomovce může být toto auto pouze, pravděpodobně, neuskutečnitelným snem.

nahoru