Karlovci
franský panovnický rod. Osobou Karla Martela získali 737 dočasně královský titul, jeho syn Pippin III. byl za souhlasu papeže 751 zvolen králem a odstranil z trůnu Merovejce, Karel I. Veliký obnovil v roce 800 císařský titul na západě. Jeho vnuci 843 Verdunskou smlouvou rozdělili říši na tři části, z nichž později vznikla království ve Francii, Německu, Itálii a Burgundsku. Karlovci vymřeli v Itálii 875, v Německu 911, ve Francii 987 a v Lotrinsku 1012, jejich dědictví se ujali Kapetovci a Luidolfovci.
 |
| Politický vývoj ve franské říši v 7. stol. charakterizovaly mocenské boje mezi merovejskými králi a jejich mocnými majordomy |
Majordom Pipin II. vítězí v boji o moc (687)
Pipin II. Střední porazil u Terty merovejského krále Theodericha III. a jeho majordoma Berchara. Stal se majordomem celé říše a v podstatě kontroloval její politiku.
Pipin se ještě neodvážil nechat se korunovat na krále, protože neměl vznešený královský původ. Přijal titul princeps Francorum. Král Theoderich III. byl přinucen opustit Paříž, zůstal vládcem jen formálně.Papež legalizoval vládu Karlovců (listopad 751 )
Královským pomazáním franského majordoma Pipina III. Krátkého převzali Karlovci oficiálně moc ve franské říši, kterou fakticky ovládali už jako majordomové posledních merovejských králů, jejichž postavení bylo jen formální. Poté, co se Karloman, s nímž se Pipin Krátký dělil o vládu ve franské říši, uchýlil po smrti Karla Martella do kláštera, stal se Pipin Krátký r. 747 prakticky jediným vládcem. Pomazáním na krále se Pipin usilovně snažil legalizovat své postavení.
Nejprve si zajistil papežův souhlas, poté poslal posledního merovejského krále Childericha III. do kláštera a nechal se misijním biskupem Bonifácem v Soissons pomazat podle starozákonního vzoru.
Pippin II.
* asi 640, † 16. 12. 714, majordom austrasijský od roku 681 a neustrijský od 687; vnuk Pippina I. V roce 687 získal jako první úřad majordoma celé franské říše; připravil podmínky k převzetí královské vlády pro svůj rod od Merovejců.Karel Martel
* 689, † 15. 10. 741, franský král; majordom od 714 a král od 737. Nemanželský syn Pipina II. V úřadu majordoma upevnil říši a lenní systém zavedením beneficií. Úspěšně bojoval s germánskými kmeny Frísů, Bavorů a Sasů, 732 v bitvě u Poitiers odrazil arabskou expanzi, obnovil vládu v Burgundsku a Provence.Pippin III. Krátký
* 715, † 24. 9. 768, majordom neustrijský od roku 741 a austrasijský od 747, franský král od 751; syn Karla Martela. 751 se svolením papeže sesadil posledního merovejského krále Childericha III.; zvolen a papežem pomazán za krále v roce 754. Vedl války s Langobardy, podporoval šíření křesťanství; pro papeže připravil základ církevního státu kolem Říma (viz též Pippinova donace). Konsolidoval říši a zajistil definitivně vládu pro rod Karlovců.Pippinova donace
Slib daný v roce 754 papeži Štěpánovi II. Pipinem III. Krátkým; církvi přiznáno právo na svrchované území. Nároky papežů na vládu nad Římem, Ravennou a střední Itálií vyvozovány z falešné Konstantinovy donace; darování na základě Pippinovy donace (její původní text se nezachoval) se stala základním dokumentem Církevního státu. |
| Franská říše za Karla Velikého |
Karel Veliký, Karel I. Veliký, Carolus Magnus
* 2. 4. 747, † 28. 1. 814, franský král od 768, langobardský od 774, císař římský od 800; syn Pippina III. Vládu nastoupil spolu se svým o čtyři roky mladším bratrem Karlomanem († 771), korunováni byli ještě za otcova života 754. Karloman dostal Burgundsko, Alamansko a pobřeží Středozemního moře, Karel zase vládl na území od Pyrenejí po Durynsko. Karel Veliký se r. 770 oženil proti vůli papeže i svého bratra s dcerou langobardského krále Desideria. Toto politické spojení prohloubilo rozpory mezi franskými králi. Karlomanova smrt však zabránila otevřené roztržce mezi vládci.Po bratrově smrti (4. prosince 771) jediný vládce franské říše. Cílem Karla Velikého bylo pozdvihnout franskou říši v mezinárodních vztazích a vytvořit z ní rovnocenného partnera byzantského císařství, legitimního nástupce římské říše (Imperium Romanum). Pokračoval v otcově expanzívní politice, 774 dobyl langobardské království(protože ohrozovalo papežský církevní stát-atrimonium Petri), 778 poražen při výpravě na Pyrenejský poloostrov (smrt hraběte Rollanda v Roncesvalleském průsmyku), později rozšířil území k Ebru, 796 zničil avarskou říši, 804 dobyl území Sasů(tzv. saské války), které přiměl k christianizaci. 805 donutil české a polabské Slovany k poplatku. V roce 812 získal část byzantského území v Itálii a u Jaderského moře. Podporoval papežskou vládu(smlouvou z Quierzy z 14. dubna 754 se zavázal ochraňovat Řím a papeže a garantoval nedotknutelnost hlavy křesťanské církve). 23. 12. 800 Lvem III. korunován za císaře. Upevnil vnitřní strukturu říše, v pohraničních územích vytvářel tzv. marky proti útokům sousedů, jeho dvůr (nejčastěji sídlil v Cáchách) se stal střediskem rozvoje vědy a kultury (tzv. karolínská renesance). V roce 1165 svatořečen.
 |
| Papež Lev III. korunuje franského krále Karla Velikého na císaře (freska podle Raffaelových návrhů, 1517; Stanza dell'Incendio, Vatikán) |
Karel Veliký =Pán Západu (800)
Císařskou korunovací v Římě o vánocích r. 800 se franský panovník Karel Veliký dostal na vrchol moci. Jeho říše se rozprostírala od Baltského moře až po jižní Itálii, od Atlantiku na západě až po Karpaty na východě. Velmocenské postavení franské říše v západní Evropě neohrožovala ani říše byzantská, ani islámský emirát ve Španělsku.
Po třicetileté nadvládě franské říše se uskutečnila obnova římské říše světové, o niž se Karel Veliký snažil (Renovatio Romani imperii): 324 let po sesazení posledního římského císaře Romula Augusta (23. 8. 476) existoval na západě opět římský císař a ostatními evropskými vládci uznaná říše. Z bývalých majordomů merovejských králů se za Karla Velikého stal panovnický rod Karlovců (22.10. 741, r. 751, 774) dynastie, jenž měl v rukou moc a jehož svět uctíval.
K zabezpečení říšské hranice kterou stále ohrožovali Normané, Dánové, Slované a Saracéni, dal Karel Veliký vytvořit v předcházejících letech několik mohutných markrabství: španělskou marku na jihozápadě (795); bretoňskou marku na západě (s hrabstvími Maine, Nantes a Anjou; 799); dánskou marku na severu (799) a východní marku na obranu proti Avarům.
V neustálé snaze o konsolidaci své vlády provedl Karel Veliký již r. 793 správní reformu, která centralizovala královskou moc. Ústředí státu zahrnovalo královský dvůr, falcký (dvorský) soud a kancelář vedenou kancléřem, jímž byl ve většině případů vzdělaný klerik. Královští poslové (missi dominici), vybavení zvláštními pravomocemi, vykonávali v říši kontrolu nad hrabaty a vyslovovali královské právo. Centrum Karlovy vlády bylo v Cáchách, kde se císař po korunovaci nejčastěji zdržoval. Ale ani na vrcholu své moci a slávy neustal Karel Veliký ve snaze o rozšiřování sfér vlivu nové římské říše.
Zákon o jednotě franské říše Ordinatio Imperii (červenec 817)
Franský císař Ludvík Pobožný vydal nařízení zvané Ordinatio Imperii, zákon o jednotě říše, jenž upravoval nástupnické poměry na říšském trůnu. Císařská hodnost byla totiž z hlediska svého původu nedělitelná.
Království se předtím dělilo mezi syny. Ludvík však určil spolucísařem svého nejstaršího syna Lothara I., a své ostatní syny podcísaři, kteří neměli rozhodovat o zahraniční politice říše a i v oblasti vnitřní politiky podléhali svému staršímu bratrovi. Podle zákona měl císařský titul zdědit vždy jen nejstarší syn.
Ludvík se pro naprostou jednotu říše, která by odpovídala jednotě církve, rozhodl pod silným vlivem duchovenstva, které mělo zájem na zachování pevné císařské moci.